Autorevue: VW Bora 1.6 16V - golf s kufrem
„Golf s kufrem“ nebo „předražená Octavia“. I tak se přezdívá malým sedanům VW. Realitu jsme zkusili odhalit skrze ojetou Boru.
Osud čtyřdveřových sedanů Volkswagen nižší střední třídy je od počátku spjat s modelem Golf. Ten se stal parametrem mezi vozy své kategorie, který zůstával často sumou svých vlastností nepřekonaný a jeho konkurenti se mu mohli jen přiblížit. S příchodem jeho čtvrté generace v roce 1997 však konkurence konečně popadla dech a situace se začala měnit. Ale pěkně popořádku.
Golf první generace se představil roku 1974 a jeho cíl byl jasný: nahradit legendárního „brouka“. V roce 1983 byla uvedena generace druhá a třetí následovala o osm let později. Čtvrtá generace však nebyla zcela nová, ale jen evolucí svého předchůdce. „Nový“ Golf rozměrově povyrostl do všech stran. Po úpravách byl převzat také podvozek, jehož rozvor náprav narostl o 39 mm, podlahová plošina se stala jednou z prvních univerzálních „platforem“ v automobilovém průmyslu, neboť posloužila jako základ také prvním generacím koncernových vozů Škoda Octavia a Audi A3 a Seatu Toledo. Zadní náprava zůstala jednoduchá, kliková, ale tlumiče se přemístily mimo středy vinutých pružin, takže se zvýšila využitelnost zavazadlového prostoru. Také většina motorů byla pro všechny zmíněné vozy více méně shodná, zvláště co do motorů vznětových.
Sedany útočí
Již krátce po uvedení Golfu první generace začalo být jasné, že existuje i silná skupina zákazníků, kteří by uvítali podobně velký, ale čtyřdvéřový vůz. V roce 1979 se tak představil sedan Jetta, který využíval v maximální míře struktury Golfu. Ačkoli pro Evropu byl tento název dlouhé roky mrtvý, v různých částech světa se vyskytuje takřka nepřetržitě. Pozdější generace Golfu byly vždy s minimálním zpožděním následovány sedany, většinou pojmenovanými právě Jetta.
V roce 1992 však zazářil malý sedan Volkswagen s novým, „větrným“ jménem Vento. Na autosalonu v Paříži se objevil sourozenec čtvrté generace Golfu s neméně vanoucím názvem Bora. Ve srovnání s Golfem byl o více než 20 cm delší, ale provozními vlastnostmi ani nabídkou výbav či motorů se od svého základu v podstatě nelišil. Poslání Bory bylo jasné: překlenout mezeru mezi kompaktním Golfem a větším Passatem, o čemž svědčí především design zádi a zadních světlometů. Bora do vínku dostala také poněkud dynamičtější a ostřeji řezanou příď.
Zkoušený vůz
Podle dobře vedené servisní knížky prošel testovaný vůz poslední servisní prohlídkou letos v únoru při stavu tachometru 94 230 km, tedy nedávno. Celkově byl v dobrém stavu, rovnoměrné opotřebení dílů interiéru i karosářských dílů (běžné škrábance) přibližně odpovídaly deklarovanému náběhu. Tlumiče však již volaly po výměně a zvláště od zadních kol se při přejezdu ostrých nerovností ozývaly citelné rány. Prohlídka na heveru navíc již na začátku testu potvrdila předpoklad, že bude třeba co nejdříve vyměnit vlnovec výfuku hned pod sestupujícím výfukovým traktem.
Vysoká výbava Highline zkoušeného vozu byla plně funkční a dozajista svým rozsahem převyšovala tehdejší konkurenci. Za příklad zvolíme automatické spínání světlometů po nastartování, dešťový senzor pro cyklovač stěračů (nepracoval však příliš spolehlivě), dálkové ovládání centrálního zamykání, elektrické ovládání dveřních skel s automaty na těch předních nebo palubní počítač s rozměrným displejem a hlášeními v češtině. První majitel zprvu evidentně nešetřil, neboť nejvyšší stupeň Highline doplnil ještě digitální klimatizací se samočinnou regulací a pylovým filtrem a originálním rádiem. Vůz však před prodejem zbavil litých kol, které byly v daném výbavovém stupni standardem.
Zvenčí
Střízlivé a decentní tvary čtyřdveřové karosérie se takřka shodují s golfem, vyjma pozměněné přídě a prodloužené zádě. Zcela konvenční a poměrně nudné linie Golfu, určeného převážně starším a konzervativním zákazníkům, však alespoň v přední části Bory přešly do ostřejších rysů s obdélníkovými sdruženými světlomety uloženými pod čirým krytem z organického skla, které obsahují společné paraboly pro potkávací a dálková světla a zdroje pro parkovací a směrové světlomety. Pod blinkry jsou umístěny mlhovky, jejichž účinek je jejich poměrně vysokým usazením omezený.
Zasklená plocha je velká, potěší nízká linie spodní hrany bočních oken, díky níž je i spíše tmavý interiér prosvětlen a je z něj dobrý výhled všemi směry. Řidič jej má omezen vyšší zádí, ale především tolik kritizovaným malým zrcátkem na dveřích spolujezdce, kteréžto řešení koncern VW používal u většiny svých levnějších vozů. Dlouhé převisy napovídají o koncepci pohonné jednotky uložené vpředu napříč a snaze konstruktérů o co největší zavazadlový prostor.
Prolisy na povrchu karosérie se omezují prakticky pouze na spodní hranu dveří. Otěrové lišty na dveřích a náraznících byly u zkoušeného vozu lakovány v barvě karosérie, stejně jako kliky a kryty zrcátek. Záď se sdruženými světlomety, laděnými včetně blinkrů do červena, jasně odkazuje na dobovou generaci Passatu. Zámek víka zavazadelníku je ukryt ve spodní části velkého znaku VW. Tyto emblémy na přídi a zádi jsou spolu s typovým označením na „kufru“ jedinými lesklými prvky, na které v interiéru navazují rámečky okolo přístrojů nebo vnitřní dveřní kliky.
Uvnitř
Podobně jako zvenčí, ani uvnitř nečekejte žádný nápad nebo „zlepšovák“, spíše se připravte na monotónnost. Kvalita použitých materiálů i jejich zpracování jsou na slušné úrovni, ale třeba celá palubní deska volá po nálepce „dodělej si sám“. Po blízkém seznámení s Borou a Golfem čtrvrté generace jsme proto pochopili, proč většina u nás provozovaných aut těchto typů nese známky „vylepšování“ nebo „tuningu“. Ústy klasika: nuda nuda, šeď šeď.
To však nemění nic na skutečnosti, že zkoušená Bora uvnitř vypadala robustně a vzbuzovala důvěru. Celá horní část palubní desky je vyrobena z příjemného, měkčeného plastu, podobným materiálem je obložena i většina z plochy dveřních výplní. Sedadla a části obložení dveří jsou čalouněny hebkým a prodyšným velurem šedé barvy. Přední sedadla jsou dostatečně rozměrná, ale i přes svůj vzhled bohužel neposkytují v zatáčkách kýženou boční oporu, sedáky i opěráky nám totiž přišly jako pro řidiče běžné postavy příliš široké.
Na zadních sedadlech, náznakově anatomicky tvarovaných, je místa adekvátně kategorii nižší střední třídy, takže relativního komfortu si tam užijí pouze dvě dospělé osoby. Ty pak mezi sebou mají širokou sklopnou opěrku s úložným prostorem, její užší provedení se nachází i mezi sedadly vpředu. Při nastavení předních sedadel pro postavy o výšce 185 cm mají cestující vzadu pro svá kolena k dispozici ještě slušnou porci prostoru. Horší to však bude s jejich hlavami, tlačenými sestupujícím zadním oknem. Ještě jednou je třeba zdůraznit rozsáhlou výbavy zkoušeného vozu.
Zavazadlový prostor poskytuje ve svém základním uspořádání slušný základní objem 455 l, ale jeho víko pochopitelně nenabízí k zavazadlům tak dobrý přístup jako Octavia I, což je jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi těmito dvěma modely. Víko je uloženo na vzpěrách, které nezasahují do zavazadelníku, na podlaze nalezneme čtyři kotevní oka pro síť a ve výklenku za pravým podběhem praktickou síťku pro uložení drobností. Využitelnost zavazadlového prostoru je dobrá a podběhy do něj příliš nezasahují.
Základní objem kufru lze po předklonění zadních sedáků zvětšit sklápěním opěráků směrem vpřed, je však třeba předem vyjmout hlavové opěrky a zasunout je do připravených otvorů na zadní hraně sedáků. Vzniklý otvor je přirozeně omezen výztuhou mezi prostory pro cestující a jejich zavazadla, nicméně je na tom Bora v tomto ohledu lépe, než je tomu u řady konkurentů s podobně střiženou karosérií. Před sklopením opěradel je třeba jejich zámky odemknout klíčem k vozu, čímž se omezují rizika neoprávněného vstupu do kufru z prostoru pro cestující nebo naopak vniknutí do interiéru třeba po vypáčení víka zavazadelníku.
Pracoviště řidiče
Pokud máte zkušenosti s kterýmkoli z vozů jmenovaných v úvodní kapitole, budete se v Boře cítit jako doma. Ergonimie rozložení kontrolních a ovládacích prvků je na výborné úrovni, ovladače nacházíme v logických skupinách. Zkoušený vůz byl vybaven příjemným, dvouose stavitelným tříramenným volantem, takřka shodným s tím, s nímž jsme se nedávno setkali v Seatu Toledo.
Palubní deska je podsvícena kombinací moderé s červenou, jež výrazně oživuje jinak sterilní prostředí. Jedná se o řešení zajímavé, efektní a zároveň ohleduplné k očím řidiče při jízdě v noci. Přítrojovému štítu dominují velké ciferníky tachometru a otáčkoměru, doplněné palivoměem a teploměrem chladicí kapaliny. Uprostřed se nachází velký monochromatický displej palubního počítače, jenž ukazuje kde co (včetně dvou „denních“ počítadel ujeté vzdálenosti a příslušných spotřeb), jen dojezd na zbytek paliva nikoli.
Vlevo od volantu je umístěn panel ovládání vnějšího osvětlení spolu s regulací intenzity podsvícení palubní desky a sklonu světlometů. Tlačítka spouštění oken a ovládání zámků jsou v loketní opěrce v řidičových dveřích, joystick synchronní regulace zpětných zrcátek našel své místo o něco výše v blízkosti vnitřní kliky.
Středová konzole je mírně natočena směrem k řidiči. Pod výdechy ventilace jsou velká tlačítka, některá nahrazená záslepkami, pod nimi důmyslný a jednoduchý výsuvný držák pro dvě nádobky s nápoji. Níže nacházíme odkládací schránku a následují panely originálního autorádia s přehrávačem kazet a digitální jedno zónové klimatizace Climatronic, jejíž ovládání je přehledné a účinné. Klimatizační jednotku lze za chladného počasí odpojit tlačítkem Econ.
Před řadicí pákou je další odkládací prostor s výklopným víčkem popelníku ve svém dně, další místo na drobnosti je v prohlubni vedle ruční brzdy. Před touto plochou jsou umístěny tlačítko odjišťování víčka palivové nádrže a zámek zpátečky schovaný gumovou krytkou. Spolujezdec má před sebou objemnou a členitou schránku, na vnitřní straně víka jsou naznačeny plošky pro odložení nápojů.
Na silnici
Motor startoval dobře a rychle, při startování za tepla však někdy po naběhnutí zhasnul. Ani jeho zvuk nebyl příliš příjemný a jeho mírně atypický projev jsme připisovali navrub děravému vlnovci.
Jednalo se o modernější šestnáctiventilovou šestnáctistovku, která během výroby Golfu čtvrté generace nahradila starší osmiventilové jednotky téhož objemu. Ve srovnání s těmito staršími motory byl ten „náš“ poněkud neochotný v nízkých otáčkách, slušný zátah přicházel až okolo 4 000 ot./min. Velmi rychle se zahříval na provozní teplotu.
Spojka se nám jevila jako citlivá, naopak řazení bylo nahony vzdáleno pověstně přesným soustavám, s nimiž jsme se v nových vozech VW Group tehdy setkávali. U zkoušeného vozu bylo řazení poměrně nepřesné, zvláště jednička a trojka se nám občas pletly, a příliš tuhé. Zpátečka se samozřejmě řadí zatlačením páky dolů a jejím přesunutím vedle jedničky, ale odpor pružiny byl poměrně slabý.
Brzdy byly dostatečně účinné, byť s celkem „tupým“ nástupem. Zkoušená Bora se chovala dosti nedotáčivě a řidič ji do ostřejších zatáček musel přemlouvat. Jízdní vlastnosti Bory se oproti zvykům mezi kompakty výrazně měnily v závislosti na jejím obsazení pasažéry nebo nákladem v dlouhé zádi. Řízení bylo tuhé, ale k jeho přesnosti jsme neměli námitky. V zatáčkách se vůz nenakláněl, ale přesto se nám odladění jeho podovzku zdálo spíše měkké, nedávno testované a podobně staré Toledo bylo v tomto ohledu střiženou více do sportovna. Interiér Bory je akusticky dobře odhlučněn, ačkoli v této oblasti nijak nepřesahuje obyčeje ve své třídě. Naměřené hodnoty zrychlení a pružností pro nás byly drobným zklamáním.
Solidní, ale drahá
Ačkoli by dle „papírů“ měl být v kombinovaném provozu testovaný motor takřka o litr hospodárnější než jeho jen o 3 kW slabší, osmiventilový předchůdce, v praxi se nám hodnoty spotřeby zdály srovnatelné. Nedosáhli jsme však nijak děsivých hodnot. Při klidném mimoměstském provozu se lze dostat hluboko pod hranici 7 l/100 km, ve městě jsme se obvykle bez potíží udrželi pod hodnotou 9 l/100 km. Během testu jsme s Borou najeli 760 km při celkové průměrné spotřebě 8,1 l/100 km. Vzhledem k častému vytížení a vysokému podílu městského provozu ji hodnotíme jako příznivou.
Volkswagen Bora je možno považovat za rodinný vůz pro toho, kdo vyžaduje objemný, byť nepříliš variabilní zavazadlový prostor. Zkoušená Bora byla velmi dobře vybavená a plně funkční, jako pravděpodobnou jsme vyhodnotili nutnou investici do tlumičů a silentbloků uložení náprav. Opotřebení povrchových dílů karosérie naznačovalo, že žádný z nich nebyl v poslední době měněn a pravděpodobně všechny pochází ještě z výroby. Přesto jsme však nakonec požadovanou cenu vyhodnotili jako vysokou.
